​​​​Místa, kolem kterých chodíme, ale neznáme jejich příběh: Na Kačabce

Jsou místa, kolem kterých denně chodíme, aniž bychom tušili, jak hluboké kořeny mají. Restaurace na Kačabce je jedním z těchto bodů na mapě Hostivaře, který už téměř dvě století slouží setkávání lidí a sdílení příběhů místního života. Jeho historie sahá do roku 1837 a od té doby se zde střídaly generace hostů, majitelů i podob samotného domu. Kačabka byla svědkem kulturního i spolkového dění, vzniku místních tradic a proměn celé čtvrti a přesto dnes kolem ní mnozí procházejí, aniž by znali její skutečný příběh.

Příběh restaurace na Kačabce se datuje do roku 1837, kdy manželé Josef a Dorota Kačabovi postavili menší stavení u své usedlosti. Z původního domu se postupně stala hospoda, která začala plnit nejen praktickou, ale i společenskou roli. Později zde přibyl řeznický krámek, který zásoboval místní obyvatele, a v roce 1920 také pivní sklep, sloužící jako přirozená lednice na sudy s pivem.

Kačabka se však brzy stala něčím víc než jen místem k občerstvení. Právě zde kvetl kulturní a spolkový život Hostivaře. Scházely se tu spolky jako Svornost nebo Hostín, vznikaly tu nápady, které formovaly komunitu, a podle pamětníků zde měl své kořeny také fotbalový klub Hostivař. Hudba a setkávání byly přirozenou součástí atmosféry. Zmínky se pojí i s kapelou Šlapeto, která sem patřila stejně samozřejmě jako pivo a dlouhé hovory.

Kačabka tak po generace fungovala jako takový místní “obývák”, aneb prostor, kde se řešily radosti i starosti, kde se slavilo i plánovalo. A právě tato kontinuita dává místu jeho jedinečný charakter. Současní provozovatelé, Jarda Bejvančický s manželkou, se s Kačabkou poprvé setkali náhodou.

Kdy jste se s Kačabkou poprvé setkali a co vás na tom místě tehdy oslovilo?

Poprvé jsme se s Kačabkou setkali při procházkách s naší malou dcerou. Psal se rok zhruba 2008. Pořídili jsme si zde bydlení a já jsem tehdy o Kačabce vůbec nevěděl, ani že nějaká existuje. Při procházkách po okolí jsme na “Káču” s naší malou dcerou narazili úplně náhodou.

Hlavně v letních měsících jsme s kočárkem využívali zahrádku na osvěžení. Tenkrát to byla ještě ta klasická Kačabka – zahrádka bez obsluhy, ale s příjemným posezením. Moc se mi to místo líbilo. Taková malá půvabná „vesnička“ v Praze. Atmosféra ulice byla a je nenapodobitelná. Roky letěly a já jsem vždy chtěl svůj vlastní podnik – hospůdku, který nabídne lidem příjemné posezení, přátelskou atmosféru a kvalitní gastronomii. No a prostor Kačabky mi přišel ideální.

Věděli jste už na začátku, jak bohatou historii toto místo má, nebo jste ji objevovali postupně?

O historii jsem ze začátku víceméně nevěděl nic. Až když jsem se o prostor začal zajímat a seznámil jsem se s majitelem domu, který byl v té době i provozovatelem hospůdky. Jednání trvalo přes rok, než se mi podařilo v roce 2015 majitele přemluvit. A právě během té doby jsem začal zjišťovat, jakou historii to místo má a že je to jedna z nejstarších pivnic v Praze.

Co pro vás znamená fakt, že Kačabka byla po desítky let centrem místního společenského života?

Dobře vím, že Kačabka je závazek k místu a okolí. Má vlastní bohatou historii, ve které jsem chtěl pokračovat. Sice už v novém duchu, ale tak, aby zde byli zase místní i kolemjdoucí spokojeni a aby se to místo znovu stalo centrem společenského života nových i starších obyvatel okolí. Kačabka v té době nebyla už moc navštěvovaná a tak nějak si jen přežívala.

Jak dnes vnímáte roli Kačabky v životě Hostivaře – je stále zdejším hlavním centrem setkávání?

Kačabka vždy měla roli v životě Hostivaře. A doufám, že se nám podařilo navázat na kult, který podnik měl. Podařilo se nám vrátit život do podniku. Myslím, že si cestu našlo spoustu nových i starých návštěvníků, rodin z okolí a to i mezi usedlíky. Začátek nebyl jednoduchý, pár místních nám to moc nepřálo.

Hodně lidí nám řeklo, že na Kačabku chodili jako děti s tátou a po letech začali chodit zase, a to se svými dětmi, a stali se pravidelnými návštěvníky podniku. Dnes už máme bohatou stálou klientelu z místních z okolí, kteří se k nám rádi vracejí a za těch jedenáct let společně s námi i stárnou. Ano, myslím, že se stala Kačabka zase centrem setkávání.

Co by se podle vás mělo na Kačabce do budoucna změnit – a co naopak zůstat stejné?

Určitě by měl zůstat stejný duch a koncept Kačabky. Jako místo setkávání, společenského života a příjemné místo, kde se budou lidé dobře cítit. Nic zásadního bych neměnil.

Podnik má svůj vlastní profil a atmosféru. Je ale náročné namíchat „koktejl“ věcí tak, aby byla Kačabka tím historickým místem, ale přitom trošku novodobá. Aby byla navštěvovaná, splňovala nároky doby a očekávání a byla pro hosty atraktivní, ale neztratila punc historie. A pak už to je na lidech, zda se nám to daří nebo ne.