Jiří Mikula: Žádný zápas není stejný. Právě to mě na karate fascinuje nejvíc

Karate začal trénovat už v pěti letech a dnes má za sebou řadu výrazných úspěchů včetně medailí z mistrovství světa. Jiří Mikula mluví o tom, co ho na tomto sportu stále baví, proč si vybral kumite, jak zvládá tlak během zápasu i jakou roli v jeho cestě sehrál klub v Hostivaři.

Jak ses ke karate dostal a kolik let už se mu věnuješ?
Ke karate jsem se dostal už jako předškolák, bylo mi asi pět let. Od té doby se tomu věnuji nepřetržitě, takže už je to zhruba patnáct let.

Co tě na karate baví nejvíc a proč ses postupně začal specializovat hlavně na kumite?
Nejvíc mě baví volnost pohybu a to, že žádný zápas není stejný. To je něco, co v katě tolik nezažiješ, takže moje volba byla celkem jasná.

Jak dnes vypadá tvůj běžný tréninkový týden?
Teď je to trochu volnější než během sezóny. Trénuji zhruba dvakrát až třikrát týdně, ale když se připravujeme, máme víkendová soustředění reprezentace a různé kempy i v týdnu.

Co je pro tebe v přípravě nejtěžší – fyzicky nebo psychicky?
Fyzicky asi posilovna, tam určitě ještě mám mezery, nejsem totiž člověk, co by šel jen tak posilovat, a tím bych navázal na psychickou stránku – je mi strašně líno a než se k něčemu dokopu, tak to trvá.

Je něco, na čem momentálně pracuješ nejvíc, abys se posunul dál?
Pracuji hodně na protahování nohou, můj styl úplně kopy nepotřebuje, ale chtělo by je trochu víc zakomponovat, aby se mi rozrostl arzenál.

Máš za sebou řadu výrazných výsledků na republikové úrovni. Kterého úspěchu si vážíš nejvíc a proč?
Tady bych vypíchl moje poslední vítězství na MS ve Španělsku, protože je to moje nejvyšší umístění. Ale ta medaile, na kterou si vždy vzpomenu, je moje první medaile z MS v Liverpoolu, kde jsem se umístil druhý.

Jaký byl pro tebe pocit stát na stupních vítězů na mistrovských soutěžích?
Pokaždé je to jiné v rámci únavy, ale mám radost díky tomu, jak se na mě rodiče, trenéři a všichni usmívají a mají radost.

Je rozdíl mezi atmosférou menších turnajů a velkých mistrovství?
Na menších turnajích je to takové více osobní, kde se člověk může víc ohradit a dát najevo, co se mu nelíbí, na velkých závodech platí, že co se řekne, to platí. Na druhou stranu fandění je nesrovnatelné. Tady mám příklad z MS JKA v Japonsku, kde jsem bojoval proti Japonci, a nechci říkat, že mu nějak nadbíhali, ale některá rozhodnutí byla podezřelá. A když si toho všimla aréna, tak mi začali fandit nejen Češi, ale i Maďaři, Američané, Angličané… A to prostě na domácím turnaji nejde zažít.

Co ti pomáhá udržet soustředění během samotného boje?
To, že už si dokážu všimnout, že se nesoustředím. Prostě začnu přemýšlet nad tím, jak nad tím přemýšlím, a v tu ránu mi to dojde, většinou dřív, než jednu stihnu schytat.

Jak důležitou roli v tvém sportovním růstu hraje Sportovní klub bojových umění Hostivař?
Stěžejní. Nevím, co bych dělal, kdybych tam nechodil. Když jsem byl dítě, tak jsem dost vzdoroval a neměl moc respekt k autoritám. A v SKBU mě k tomu za hodně úsilí dovedli. Kromě toho bych ani neměl tak zkušené trenéry a vedení a určitě bych bez nich neměl takové výsledky.

Co bys vyzdvihl na zázemí a podpoře, kterou v klubu máš?
Hodně pohodová nálada a relaxovat rozhodně umíme, ale když se maká, tak se maká a neskončíme, dokud se nedomaká. Zároveň mají ke každému z nás hodně individuální přístup a jiný tréninkový plán.

Kam by ses chtěl v karate posunout v dalších letech?
Můj poslední cíl je asi vyhrát MS JKA.

Co bys vzkázal dětem a mladým lidem z Prahy 15, kteří přemýšlí, že by se začali věnovat karate nebo jinému sportu?
Sportovat by měl aspoň trochu každý. To, že vás jedna věc nebaví, neznamená, že vás nebude bavit nic. A ne nadarmo se říká: ve zdravém těle zdravý duch.